Tiranský deník, 10. května 1999
Mirdita,

Udělal jsem to, Adéla se mě pokoušela vzbudit, ale nějak se jí to nepovedlo. Když jsem se o čtvrt hodiny později probudil, byla už pryč, odjela do Barrelu a Rubiku. Tak jsem se rozhodl udělat dnes něco jiného. A i když jsem se cítil blbě, že jsem to nezvládl, mělo to mít aspoň nějaký důvod. Ranní e-mail přinesl spoustu dobrých zpráv. Například že další bývalý dobrovolník z Pakrac, Lynette Larsen, pracuje asi 500 metrů odsud, v kanceláři CRS (Katolická služba pomoci), nebo že německá rocková kapela Scorpions hodlá uspořádat koncert v jednom z uprchlických center. Nebo, že OBSE projevila zájem. Po těchhle zprávách jsem teda měl spoustu práce. Samozřejmě jsme hned šel do kanceláře CMS navštívit Lynette, kterou jsem léta neviděl. Dali jsme si kafe poblíž pyramidy (velkého domu v centru města, postaveném na počest Envera Hodži) a promluvili si o starých dobrých časech a o nových věcech, se kterými začínáme, a o tom, jak by nám ona a organizace, pro kterou pracuje, mohla pomoci. Potom mě seznámila s místní pracovnicí CMS, která má na starosti organizaci činnosti uprchlíků. Byla naprosto skvělá. Mluvili jsme o možné spolupráci, mohli bychom vyslat mezinárodní tým dobrovolníků do kolektivních center (CC - oficiální termín pro uprchlická střediska), místní dobrovolníci tam už začali pracovat. Dál také organizují činnosti pro uprchlíky, kteří bydlí v rodinách (asi 280 000 v celé Albánii).
Situace v těchto rodinách se den ode dne zhoršuje. Vysvětlila mi, že je rozdíl v mentalitě Albánců z Kosova a z Albánie. Například tady v Albánii jsou poměrně malé rodiny s dvěma nebo třemi dětmi, ale kosovští Albánci jsou zvyklí mít sedm a více dětí (léta to byla strategie Kosovanů, jak změnit etnické složení v Kosovu). Takže vzít si k sobě kosovskou rodinu znamená mít v domácnosti, kde předtím žila čtyř- nebo pětičlenná rodina, asi 12 lidí. Což vede ke vzrůstajícímu napětí.
Za druhé je Albánie nejchudší zemí v Evropě a ti, kteří si vzali do rodin uprchlíky, mají sotva dost prostředků pro vlastní obživu. Strávníci navíc srážejí často životní úroveň rodiny hluboko pod hranici chudoby. UNHCR a IRC zatím zásobuje tyhle rodiny jídlem, ale vzhledem k tomu, že ne všichni uprchlíci jsou dosud registrováni, spousta rodin žádnou pomoc nedostává. CMS před několika měsíci otevřela v Tiraně něco jako centrum pro organizaci činností kosovských Albánců, kde hlavně organizují činnost pro ženy a děti. Včera zahájili výstavu dětských obrázků, nazvanou "Můj dům v Kosovu". Kromě klasických obrázků krásných poklidných domů se zahradami a květinami, je zde taky spousta jiných kreseb, hořící domy, hromady kamení, střílející tanky, zabíjení lidé. Za svých zkušeností z Chorvatska vím, že není normální, když děti kreslí takové obrázky. Znamená to, že jejich ošklivé zážitky jsou poměrně čerstvé a zaryté hluboko.
Po návštěvě CMS jsem se vrátil domů, kde jsem potkal Gorana. Mark, který chtěl jet dneska na sever do Kurresu, taky zaspal a šel tedy do nějaké organizace tady v Tiraně, která má plná skladiště. Chtěl tam sehnat nějaké jídlo pro CC v Berati, který navštívil včera (měl úspěch, zítra vyráží do Berati náklaďák sponzorovaný místním Rotary klubem). Spolu s Markem jsme šli do budovy UNHCR na setkání všech organizací, které staví CC a starají se o uprchlíky. Dost depresivní setkání, situace je stále chaotická a plánovaná rybí farma a ovocnářský podnik na způsob uprchlických center stále nejsou postaveny. Musí být dokončeny brzo, protože jinak asi 120 000 uprchlíků, kteří jsou stále v Kurresu (kde probíhá ostřelování z Kosova) nemohou být přesunuti na jih. Nebude místo, kam je přesunout, většina center už je naplněna nad jejich kapacitu. Zásobování vodou a záchody jsou všude problém číslo jedna. Po setkání jsme ještě mluvili s úřednicí pro sociální činnost UNHCR (z Japonska) a domluvili si s ní schůzku na neděli. Potom jsme se setkali s někým z "enfant refugies du Monde", byla ráda, že jsou tu Slunečnice, pamatovala si ještě SuncoKret. Když jsem se rozhlížel po místnosti a viděl jsem samé známě tváře, měl jsem pocit, že všechny nevládky, které se účastnili akcí v Záhřebu, přesunuli svoje lidi do Tirany.
Z UNHCR jsme šli do OBSE, kde jsme se chtěli sejít s naší kontaktní osobou, ale zjistili jsme, že v Tiraně jsou dvě budovy OBSE, jedna pro Albánii a jedna pro bojové jednotky v Kosovu a my jsme samozřejmě chtěli navštívit právě tu, která byla na druhém konci města. Vrátili jsme se k pyramidě na setkáni nevládek a přišli jsme doprostřed víceméně chaotické diskuse, v níž někteří navrhovali ustavit přípravný výbor, který by vytvořit plán spolupráce nevládních organizací. Ve městě funguje asi 200 nevládních organizací a agentur a jakákoliv jejich koordinace prostě neexistuje. "Trh je přesycen", řekl někdo a trefil tím hřebíček na hlavičku. Výsledek je, že centra poblíž Tirany jsou zásobovány větším množstvím materiálu, než mohou potřebovat, ale tábory dále ve vnitrozemí jsou bez zásobování. V průběhu schůze jsem potkal zástupkyni Albánské federace žen, která by rovněž ráda pracovala s dětmi, mládeží a ženami. Zítra se sejdeme znovu a domluvíme se, jak bychom mohli spolupracovat. Ve své organizaci mají spoustu místních lidí a jsou v kontaktu se čtrnácti dalšími nevládkami, které by rády pomohly, ale nemají absolutně žádné zkušenosti. Z horního patra pyramidy jsme sešli dolů do velké konferenční místnosti, která musela dřív být velmi přepychová, ale teď vypadala stejně jako konferenční místnost UNHCR v Sarajevu a ze stropu kapala voda (venku pršelo). Místnost byla přeplněna, zástupci více než 200 nevládek chtěli slyšet novinky z UNHCR.
Nejdůležitější zpráva říkala, že UNHCR začíná s novým systémem registrace uprchlíků, spolu s Microsoftem (pár uživatelů počítačů se teď bude smát) vyvinuli nový systém, každý uprchlík dostane registrační kartu z čárovým kódem a fotkou. Mělo by to usnadnit dohledávání lidí a taky dát lepší přehled o tom, kde jsou kteří běženci a kolik jich na daném místě je. Ale úředník, který o tom mluvil, řekl, že to bude největší registrační akce UNHCR a že doufá, že bude fungovat. Přesto hrdě předvedl první výstup téhle akce, novou kosovskou identifikační kartu.
Druhá největší novina byla, že UNHCR podepsal novou smlouvu s Albánií o podpoře všech rodin, které k sobě vzaly uprchlíky. Někdy příští měsíc všechny rodiny začnou dostávat 10 dolarů na osobu za měsíc. Ale protože nový registrační systém zatím nefunguje, budou muset pracovat se starými databázemi (nebo papírovými seznamy), které nejsou zcela přesné, řekl odpovědný úředník.
"Snažíme se koordinovat" byla věta, kterou jsem slyšel znovu a znovu. Co se právní stránky týče, bylo řečeno, že nevládní organizace musí být trpělivé, zákony o humanitární pomoci budou znovu změněny, ale do konce měsíce nikdo neví, co se bude dít. Také způsob, jak se mají mezinárodní nevládky registrovat je dosud nejasný, Albánie zastavila registraci nevládních organizací, protože chystá změny zákonů i v této oblasti. Nadále bude za humanitární pomoc odpovědný ministr práce, ale nevládní organizace a agentury by měly být trpělivé, protože to může trvat nějaký čas, než se o tom všichni celníci dozvědí. Znělo to povědomě, tohle jsme v Chorvatsku slyšeli pořád.
Pak následoval dlouhý příběh o přepravě IDP (mezinárodních vysídlenců) z x do y a z jedné země do druhé a kanálech, které musí být otevřeny a spoustě případů přicházejících z Makedonie. Člověk by skoro zapomněl, že mluví o lidských bytostech.
Lidé se ptali na situaci s vodou v létě poté, co bylo řečeno, že plány UNHCR jak řešit záležitost půl miliónu lidí žijících ve stanech by měly být hotovy do konce srpna. Odpověď zněla: "Také se zabýváme touto otázkou." Bylo také zdůrazněno, že by měla být pozornost upřena i na Albánii samotnou. Zásobování potravinami se zhoršuje i pro "místní" Albánce. Ministerstvo vnitra rovněž oznámilo, že bude přijat 1600 dalších policistů na ochranu humanitárních konvojů s potravinami a uprchlických center. A bylo zdůrazněno, že jakékoliv trestné činy, jako přepadání humanitárních konvojů, krádeže ze skladišť, vykrádání aut ap., by měly být nahlášeny na místní policejní stanici.
NATO oznámilo, že se pokusilo uvést do provozu systém rezervace míst v helikoptérách pro nevládky, ale jelikož si každá země provozuje svoje vrtulníky sama, systém naprosto zkolaboval. Máme jim dát nějaký čas, než se pokusí to znova zvládnout. Do té doby budou všechny požadavky nevyřízeny, pokud už jsme vám telefonovali, vyčkejte, my pro vás přijdeme, řekl ten člověk.
NATO reported that the have tried to organise a helicopter booking place for NGO's who need airtransport, but since each country runs their helicopters themself this has been totally collapsed. We should give them some time since they will try to manage it again. For the time being all request are still pending, if we have phone you yet, just wait we will come to you, the guy said.
Potom jsme se šli s Lynette najíst, abychom si víc promluvili o situaci. Ale došli jsme leda k přesvědčení, že se v poslední době nic nezměnilo, jediná změna je, že většina agentur má e-mail, ale skoro žádný čas na jeho čtení (jak bylo ostatně řečeno na brífinku UNHCR) a i papírování se teď vyřizuje spíš pomocí počítačů než tun lejster.
Doma jsem se potkal s Adélou, popsala mi situaci v Rubiku (s asi 300 běženci, ale jejich počet se v následujících dnech bude zvyšovat) a Barrelu s asi 2000 uprchlíky. Místní orgány budou šťastny, když tam půjdeme pracovat, problém je ale v tom, že nemají pro dobrovolníky místa na spaní. Situace v centrech je poměrně dobrá, potřeba říct, že zejména díky práci IRC. Ale problém s vodou není stále vyřešen a také potřebují nutně mýdlo a prací prášky, jako ostatně po celé zemi. Jelikož dnes byly tyto dvě věci prohlášeny také za humanitární pomoc, přivézt je do země bude teď snazší a levnější (do teď se za jejich dovoz muselo platit clo).

No, co můžu říct, dost se to podobá příběhům, které jsem napsal v roce 1992, uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet.......

Zdravím z Tirany,

wam

PS: Když jsem se vracel domů, viděl jsem 4 velké holandské náklaďáky. Jen jezděte, hoši, potřebujeme vás tady.