Tirana 13. května 1999
Mirdita,

Když si znovu pročítám své zápisky z minulého týdne (dnes jsme zde již téměř celý týden), zjišťuji, že to, co jsem napsal, je jenom špička ledovce. Je tolik příběhů, tolik věcí, o kterých jsem zapomněl napsat. Je to jako když žijete velice intenzivně a každý den je kniha sama o sobě. Mimochodem by mě zajímalo, kdo tohle všechno bude nakonec číst. Dnes jsme se setkali se první "místní" zaměstnankyní, mladou dívkou z lokální univerzity, která nám snad bude v následujících dnech dělat tlumočnici. Přišla spolu se svými třemi známými a tak jsem měl možnost se jich trochu poptat na to, co si myslí o situaci ve své zemi. Kromě jiného mě zajímalo, zda jazyk, kterým mluví kosovští Albánci je stejný nebo je odlišný od albánštiny, kterou se mluví zde přímo v Albánii. Posledních pár dní jsem totiž začal zjišťovat, že lidé z Kosova mluví jaksi jinak než lidé, které jsem potkával tady na ulicích Tirany. A ačkoliv jsem jen ztěží rozuměl jediné slovo, ten rozdíl byl poznat již z intonace. Můj pocit se ukázal jako správný. Řekli mi, že to, jak se správně mluví albánsky, již probírali s lidmi z Kosova. Kosovští Albánci mluví daleko čistší albánštinou než Albánci v Albánii. Vědomí albánské historie a tradic žije více mezi lidmi z Kosova než přinejmenším zde mezi lidmi v Tiraně. Jinak řečeno, kosovští Albánci si daleko zřetelněji uvědomují, že jsou Albánci než samotní Albánci z Albánie. Pro lidi, kteří žijí tak dlouho bez kontaktů se svou domovinou, je zcela logické, že jejich uvědomění národní identity (v tomto případě albánské) je silnější. Zcela vážně jsme pak spolu hovořili o tom, jak u nich probíhaly poslední tři roky, jaká byla situace v jiných částech Albánie, protože většina z nich pocházela z malých městeček na venkově. Během posledních tří let se Tirana rozrostla z města s 350 tisíci obyvateli na téměř miliónovou metropoli (téměř třetina obyvatel země tak žije buď přímo v Tiraně nebo v jejím okolí, ačkoliv samotná Tirana je relativně malé město). Nemá nijaká nová předměstí a její centrum jsem podrobně znal již po týdnu, který jsem tady strávil. Začínal jsem znát město tak, jak jej znají Albánci - pokud hledáte někoho, kdo zde žije, nemá smysl si pamatovat názvy ulic, protože tato pojmenování stejně nikdo nezná, musíte jen vědět, kde ve město to zhruba leží: u pošty, u hotelu Tirana, vedle studentských kolejí, u starého parku, u národní banky atd. Poznal jsem, že v Albánii si skutečně lidé nepíšou dopisy, dokonce se mi ještě ani nepodařilo objevit v našem domě poštovní schránku, ale že si telefonují. Zajímalo by mě, jestli pošta vůbec funguje. Zajímal jsem se také o "pyramidové hry", které se zde hrály řekněme mezi rokem 1993 až do občanské války v roce 1997. Pokoušeli se mi je vysvětlit, ale mě zůstávalo stále nějak záhadou, jak se mohly dít takové věci, když zde přece celou tu dobu existoval mezinárodní monitoring (například Světové banky a dalších mezinárodních agentur jako UNDP). Tak či tak, nakonec to vedlo k hlubokému narušení celé země, mnoho lidí ztratilo všechno, co měli a "někde po cestě" jednoduše zmizelo několik miliard dolarů. Výsledkem bylo, že země je plná nedokončených staveb, které nikomu nepatří. Z tohoto finančního kolapsu se Albánie ostatně dosud zdaleka nevzpamatovala. Když jsem popisoval, že první týden v Albánii mě naučil, že vyvíjet aktivity pouze pro kosovské uprchlíky není moc dobré a že se komunitní aktivity mají pořádat také v malých městech a vesnicích a zahrnovat Albánce, uprchlíky a bezdomovce, začalo je to zajímat víc a víc a přáli si nám pomoci, i když jsme nabízeli nižší mzdy než např. novináři (CNN a jiné zpravodajské agentury platili až 250 dolarů za překlady, my zhruba desetkrát méně). Když jsme se vrátili z tohoto setkání, měli jsem v kanceláři telefonát od Američana, který přijel včera a protože chtěl někde pomoci (mimochodem, nebyl to ten z Texasu) tak nyní běhal od agentury k agentuře, od jedné mezinárodní nevládní organizace k jiné mezinárodní nevládní organizaci a nikde ho nechtěli přijmout, ty velké s ním dokonce nechtěly ani mluvit. V informačním centru nevládních organizací mu ale někdo poradil, aby se obrátil na nás, což znamená, že tento kanál již funguje, ačkoliv jsem se tam včera jen krátce zmínil o tom, že chceme koordinovat tuto dobrovolnickou práci, ale že to zabere pár dní než budeme opravdu připraveni (vždyť jsem právě přijeli). Stručně jsem jim objasnil, čím se zabýváme, jaká je situace a tak, a setkal se s Čechem, kterého jsme našli včera na ulici a který ztratil svůj konvoj ve Slovinsku. Teď sedí za mnou a diskutují s Markem (to je jeden z těch Němců), co je nejlepší udělat a jak budou distribuovány ty věci, co jsou v konvoji, až tam přijedou. Takže tahle část už taky funguje. Zbytek dne byl naplněn setkáními s různými místními nevládními organizacemi, kdy se diskutovalo, jakým způsobem můžeme spolupracovat. Pozdě odpoledne jsem šel s Adélou na setkání UNICEF týkající se "children friendly spaces" - míst vhodných pro děti. Zjistili, jak je těžké něco takového v situaci se všemi těmi utečeneckými tábory, které ve skutečnosti nikdo nekoordinuje a nichž ve většině je mizerná bezpečnostní situace. Objevuje se spousta historek o bandách lupičů, které přišly do táborů a vyloupily je. Bezpečnost v táborech je částečně v rukách těchto skupin. Přichází také stále více a více zpráv o zmizení dívek z věkové skupiny 18 až 22 let (nejpravděpodobněji jsou unášeny na trh s bílým masem do celé Evropy). Vedoucí operací UNICEFu kdysi pracoval pro UNHCR v Záhřebu a v tehdejším programu SunceKret (Slunečnice) jsme s ním měli dost co dočinění. Okamžitě mě poznal a prohlásil, že je velice rád, že jsme přijeli a domluvili jsme se, že v úterý projednáme další spolupráci. Když jsme se ho zeptal, co zatím dělal, řekl, že válka v Bosně je pro něj dávná historie, protože mezitím prošel nejméně třemi dalšími válkami. Připomnělo mi to to ráno, když jsem potkal zástupce UNESCO, který byl tak okouzlen našim nápadem pracovat s dobrovolníky a s mobilními jednotkami, že hned po tom odešel do UNHCR, aby sdělil tamní odpovědné osobě, že si myslí, že to je přesně ten způsob, jak se to má tady dělat. Takže nakonec to vypadá, že se kontakty pomalu skládají dohromady a v následujících dvou týdnech pravděpodobně zahájíme užitečnou spolupráci s velkými agenturami. To mě přimělo k rozhodnutí neodjíždět příští týden do Německa, ale zůstat zde ještě pár týdnů, abych mohl tyhle věci rozjet. Je to užitečná věc, narazit na lidi, které znáte z dřívějška. Naše aktivity v Chorvatsku jistě neušli pozornosti. Ale zároveň hodně pomáhá, když si zapamatují také vaši tvář. A zdá se, že tohle je ten případ. Mimochodem cesta do budovy UNICEF nás stála vážně hodně energie, řidič taxi, kterého jsme si vzali, neznal ulice a zabralo mu minimálně 15 minut a vyptávání se jeho kolegů taxikářů, než nás konečně vyložil na špatné ulici a špatné adrese. Naštěstí jelo kolem nějaké auto z WPF (World Food Programme - Světový potravinový program), kterému se chtělo zavézt nás nakonec na to správné místo. Pozdě večer volali "průzkumníci" ze Skopje, aby nás stručně informovali o tom, co se tam děje. Tamní situace se dost liší, etnické napětí vzrůstá a uprchlíkům ve velkých centrech není dovoleno tato centra opouštět. Ptali se mě také na pověsti, které zaslechli, že prý velká americká on-line společnost chce sponzorovat on-line aktivity pro utečence, o čemž jsem my ještě vůbec ani nic neslyšeli, tak jsem skutečně zvědav, jestli o tom slyšel ještě někdo jiný. Jestli ano, tak nám dejte vědět. Teď je v Tiraně velmi pozdě (1 hodina), psi a kočky venku normálně rámusí, město šlo spát, to bylo pro dnešek vše z radia Tirana, končím.

Pokojné pozdravení z Tirany

Wam