Tirana 17.května 1999
Mirdita,

Včera jsem chtěl jít spát brzy. Pracovní dny jsou tu dlouhé a noci krátké. I když nemusíš vstávat brzy, budíš se okolo šesté horkem a hlukem, který začíná produkovat probouzející se město.
Ale ve chvíli, kdy jsem usnul, zazvonil telefon. Volal Steffen, on,BJ a Sjef (vodohospodář z IRC) chtěli jít do baru Londýn a zvali mě také. Rozhodl jsem se jít s nimi. Nicméně, noční život v Tiraně opravdu není to co jinde. Po desáté hodině večerní většina z barů a restaurací začíná zavírat a po jedenácté na ulicích téměř nikoho nepotkáš. Pokud nebydlíš v centru (jako my), je lepší se včas dostat domů, ulice začínají v této noční době být nebezpečné.
Zpátky ve Slunečním domě si všichni připravovali svá místa na spaní. Mark a George se nevrátili z jejich cesty do Bureti. Bylo naplánováno, že by mohli na letišti vyzvednout náklad v 11 hodin a pokračovat s ním do Bureti a být zpět ještě ten den odpoledne,. Ale Sati,Čech, který konečně po 4 dnech získal svých 5 náklaďáků na celnici v Kukes a provezl je do Tirany, odjel z letiště v 5 odpoledne. A tak mohli být šťastní, pokud se do Bureti dostali před západem slunce. Záleželo to jistě i na množství policejních kontrol po cestě. V noci se po venkově nedá cestovat, protože na silnicích je velké množství zátarasů.
Ale Sati má konečně všech pět jeho náklaďáků v zemi. Chudák hoch musel celý ten čas strávit v Kukes čekáním na ta správná razítka na správném formuláři. I pro Čecha je to situace, kdy ztrácí nervy. Doba, kdy i v Čechách panovala stejná situace, skončila již před devíti lety. Za tuto dobu se mnohé změnilo k lepšímu. A nyní byl Sati opět konfrontován s bývalým systémem. Zůstal v klidu, nezačal křičet, a to je důležité, nikdy neztratit nervy, jinak se nikam nedostanete.
Den začal brzo, české náklaďáky museli být vyloženy, a tak Sati, Gerri a naše Italka odjeli dnes v 6 hodin ráno. Téměř ve stejnou dobu, kdy se z mešity, pár bloků od nás, začínalo ozývat volání ke každodenní modlitbě. Je to neskutečné, zvuky aut, roková hudba z kaváren, arabská hudba z vedlejších. Film, kde v každém momentě doufáš, že někdo řekne: Stop, a ty zjistíš, že nic z toho není pravda.
Dnes jsem se setkal s Ildou, které mě doporučil Koli, kdosi koho jsem nikdy neviděl, pocházející odsud, ale žijící někde ve Státech. Ilda je mladá dívka, která pracuje v té Sorosově kanceláři, kterou jsme minulý víkend nestihli navštívit. Setkání s ní bylo velice přínosné, má skutečně spojení na všechny místní (mládežnické) NNO. Pomalu vše zapadá do sebe. Měli jsme spolu krásný dlouhý rozhovor, byl jsem s ní v Tiranském mládežnickém centru, ve kterém působí Albánská mládežnická rada, která pomáhala minulý víkend vybudovat Kosovskou mládežnickou radu. Protože mají stejné plány jako my, rozhodli jsme se , že budeme spolupracovat velmi úzce.
Potom jsme šli na oběd do jedné restaurace, kam všichni tito zajímaví lidé z mezinárodních NNO chodí jíst. Když pracuješ tady, musíš dbát o to, abys pravidelně jedl, v Chorvatsku jsem často dělal tu chybu, že jsem na to zapomněl. I zde to vypadalo téměř neskutečně. Všichni tito lidé jedli a pracovali ve stejný čas, se svými mobilními telefony, které neustále zvonily. Lidi, kteří vlastně nemají čas se najíst a žijí v neustálém stresu. Nemám auto, chodím městem pěšky, povídám si s lidmi a zkouším porozumět tomu, jak vše funguje. Zkouším pochopit Albánii.
Albánští muži jsou "machos", jako téměř všichni albánští muži. Ale v něčem jsou přesto odlišní od Chorvatů a Bosňanů. Mají v sobě jistý druh ženského přístupu k životu. Často můžeš na ulici potkat muže držící se za ruce, líbající se, procházející se s květinami v ruce. Také v projíždějících armádních kolonách můžeš spatřit chlapce v jedné ruce kalašnikov a v druhé růži nebo snítku jasmínu, ke kterým voní. Další den jsem potkal jednoho z těch velkých hochů před budovou tajné policie, kterou střežil. Seděl se samopalem před sebou, v ruce držel 5 nebo 6 různých květů, ke kterým střídavě voněl. Stál jsem na druhé straně ulice a díval se na něj. Za chvíli mě zpozoroval a naznačil mi, ať si jdu taky přivonět. Vzal mě za ruku, sedli jsme si na chvíli na zem, já jsem voněl k jeho květinám a on seděl s rukama v mém klíně, jeho kalašnikov se opíral o mou nohu. V každé jiné evropské zemi, přinejmenším severní, by toto bylo pokládáno za setkání dvou homosexuálů, ale zde je to normální kontakt mezi heterosexuálními muži.
AIDS a drogy vypadají jako další zdejší velký problém v této době. Mládežnické organizace pořádají kampaně, aby místní s tímto problémem seznámily (AIDS je typicky neznámým problémem v komunistických zemích, a v zemích jako je Albánie, které byly dlouhý čas izolovány od zbytku světa, je ještě méně známý než jinde), poněvadž kondomy nejsou místními muži téměř vůbec akceptovány. Drogy, speciálně heroin, se objevují obzvláště v oblastech, které potkala krize podobná albánské. A zatímco mafie víceméně ovládá velkou část těchto míst, drogový problém se rozšiřuje rychleji než kdekoli jinde. Nicméně drogy a válka mají mezi sebou jistý vztah. Neviděl jsem mnoho vojáků, kteří by šli na frontu "čistí". Domnívám se, že ani zde to není jiné. Ale protože jsem nebyl v první linii v Kosovu a ani tak nehodlám učinit, i když by to nebylo příliš těžké, nevím to jistě. Nicméně mám daleko větší strach z kombinace množství mladých uprchlých žen v malých uprchlických táborech velmi blízko u výcvikových táborů UCK.
Pracoval jsem i v průběhu oběda, protože jsem psal tuto část, zatím co jsem jedl Burek ( tady tomu říkají Byrek) a velký salát. V našem domě jsem konečně potkal Satiho, který byl již téměř hotov s vykládáním náklaďáků. Řidič zažil minulou noc velmi nepříjemný zážitek. Skladiště leží trochu mimo město, a tak se rozhodli jít do první hospody na pivo nebo dvě. Na cestě zpátky je zastavil muž celý v černém. Začal jim pod nohy střílet z kalašnikova a oni museli skákat, aby nebyli zraněni. Přinejmenším tak to vyprávěl Sati.
Ráno vykládali věci z belgického vojenského náklaďáku, který přivezl dary ze severu. Belgičtí vojáci vyprávěli Satimu a Gerrymu, že den předtím vezli uprchlíky z Kukes. Měli je vyložit na tiranském nádraží a báli se, že nebudou zpět v Tiraně před setměním, jeli divoce malými silnicemi, i když věděli, že cesta pro uprchlíky sedící vzadu asi není pohodlná, ale přesto je bezpečnější než zůstat na cestě v noci. Na nádraží lidé z UCK nebo jiné armády začali oddělovat nejhezčí děvčata ze skupiny, aby je odvedli pryč. Velitel Belgičanů je zastavil a dohlédl, aby se děvčata bezpečně dostala do vlaku. Později se dozvěděli, že vlak byl zastaven pár kilometrů od Tirany a děvčata byla přesto odvedena.
Na setkáních UNHCR a NATO důstojníci z UN ochranky uvádějí, že o těchto případech slyšeli často, ale neexistuje o tomto žádný důkaz. Přemýšlím, co je pravda a co báchorky. Další otázkou je, jak by člověk měl reagovat na zdejší speciální policii, na muže v černých maskách, kteří zastavují auta na ulicích pod záminkou hledání zbraní. Mají vždy tyto masky, aby nebyli nikým poznáni, aby si je nikdo nezapamatoval, když konfiskují ilegálně držené zbraně. Odpověď zněla , je nutné vždy zastavit a udělat vše, co ti říkají. Pokud se objeví někdo s maskou a míří na tebe, můžeš si být jistý, že je to policie nebo banditi, ale oba tě zastřelí, když nebudeš reagovat. Kontaktní úředníci z AFOR říkali, že oni zde nejsou proto, aby chránili uprchlické tábory nebo konvoje, že na to nemají mandát. Ale ve spolupráci s vládou byly vytvořeny nové speciální jednotky, které začnou v nejbližších týdnech chránit uprchlické tábory. V současné době jsou tábory chráněny soukromými ochrankami, které vznikly v minulých týdnech po celé zemi. Téměř každý má doma pušku a v zemi s takovou nezaměstnaností a bez sociálního zabezpečení je to velký byznys.
UNHCR říká, že současná migrace uprchlíků se minulý týden zastavila a nyní nepřechází přes hranice z Kosova více než 20 lidí denně. Ale světový potravinový program vytváří speciální rezervy pro dobu, kdy se toto zase změní. EMG (emergency management group vzniklá z UN , NAT a místních autorit) chce být připravena na dobu, kdy se velké skupiny opět začnou přesunovat, a proto skladují jídlo přinejmenším pro 40 000 lidí nejméně na 5 dní. Ostatním opět říkají, že všechna skladiště jsou nyní plná. Přesto vím, jak jsem mohl vidět, že distribuce potravin stále nefunguje stoprocentně. Jsem rád, že to není chyba jen UNHCR nebo ICRC. Je zde totiž mnoho agentur a soukromých organizací rozvážejících potraviny po celé zemi na místa, kam si myslí, že je to důležité, aniž by kohokoliv informovali. Není proto divu, že nikdo neví, co se doopravdy děje. Dobrá zpráva je, že NATO má konečně plán, jak opravit silnici z letiště, která se minulý týden zhoršovala den ode dne. Ještě nezačali, ale slíbili, že to bude brzo. Stále to ale bude trvat 17 dní, než práci dokončí,doufejme tedy, že začnou brzy. Teď je v Tiraně noc, jdu do postele, protože zítřejší den začíná opět v 6 00.

wam :-)