Tiranský deník, 9. května 1999
Mirdita,

Neděle v Tiraně, možná o něco méně aut v ulicích, ale zato téměř všude tržiště. Mark a Goran, dva Němci, které jsme potkali, se rozhodli odejít do dalších dvou uprchlických táborů zjistit, jak to vypadá tam. Goran navštíví velký tábor na jihu Tirany vedle velkého jezera (asi 5000 lidí) a Mark jel s někým dolů do Berati (mělo by tam být okolo 2000 lidí, ještě to přesně nevíme, možná se stihne vrátit až zítra). Já s Adélou jsme se rozhodli pro nákupy, potřebujeme nějaké věci, abychom mohli uklidit náš dům a abychom si mohli aspoň uvařit kávu. Jíst každý den v jedné z těch malých restaurací nevyjde tak draho, ale s penězi musíme zatím opatrně, dokud nebudeme mít hotový pořádný rozpočet.
Poblíž tržiště, které jsme navštívili, byla velká plocha, na které se tisíce lidí probírali haldami použitého oblečení. Na chvíli jsme si mysleli, že je to distribuční místo humanitární pomoci, ale brzy bylo jasné, že je to nedělní trh s oblečením provozovaný většinou Cikány. Ukazuje to, jak chudá tahle země skutečně je. To množství lidí prohrabávající haldy s oblečením dokazovalo, že většina z nich nemá na to, aby si kupovala šaty v i pro nás drahých obchodech. Upřímně řečeno, ti lidé nakupující na tomhle tržišti nevypadali chudě, ale začínal jsem chápat, že všechny ty jejich boty a oblečení Adidas nejsou nové, ale právě ze second handu.
Zvládli jsme spolu nakoupit všechny potřebné věci. Adéla už trochu zvládá jazyk, ta holka mě vždycky dokáže překvapit. Ale i když už občas zaslechnu známá slova, je to trochu kombinace slovanštiny a italštiny. A svým způsobem je taková i atmosféra tady. Než jsme vyrazili, psal jsem do deníku zápisy z posledních tří dnů a jedním okem jsem při tom sledoval místní televizi, americký film dabovaný italsky s albánskými titulky. A přes titulky běžel text: jsem ten a ten z toho a toho města v Kosovu, jsem teď tam a tam a hledám toho a toho, prosím, zavolejte to a to číslo. Poměrně komplikované vstřebat všechny informace najednou. Ale tohle hledání přes televizi zjevně funguje. Lidé na ulici říkali, že rozhodně víc než hledání přes IRC. Ale hledání je velmi důležitá věc, nápad instalovat počítače v uprchlických táborech, aby lidé mohli začít hledat své příbuzné po malém tréninku sami, byl hodnocen velmi pozitivně alespoň agenturami, se kterými jsme tenhle plán diskutovali a které se pohybují v terénu. Zprávy od makedonského týmu říkají, že Jojovi přátelé by rádi tuhle věc u nich zprovoznili, doufejme, že se to povede.
Okolo oběda jsme se znovu setkali s BJem a dalším člověkem z IRC. Popsal nám situaci s vodou, která je už tak dost hrozná a den ode den se zhoršuje. Dneska trochu pršelo, ale jak bude přicházet léto, uprchlická centra v horách budou mít vážné problémy i s užitkovou vodou a záchody. Nebezpečí cholery a dalších nemocí je pořád dost vysoké, možná ne ve velkých táborech poblíž Tirany, ale v těch menších do 2000 uprchlíků hrozí velké pohromy jestli se něco rychle nezmění. Dalším velkým problémem je odpad. V Albánii existuje systém sběru odpadu, ale když vidíte na ulicích všechny ty rozbité popelnice, těžko si dovedete představit , že je někdo opravdu vyváží. I když viděl jem skupinu žen čistit ulice, jak jen tyhle zablácené uličky čistit jdou. Ale člověk z IRC říkal, že vyvážejí odpad pár kilometrů za tábor a tam ho prostě vysypou. Mluvil jsem ráno s Adélou o recyklaci odpadu, nebo spíš o separování odpadu v našem domě. Vysmál jsem se jí, stejně všechen odpad skončí na té samé skládce. Ale ona je přesvědčená, že jednoho dne zahájí v téhle zemi projekt separace a recyklace odpadu. To vysvětluje, proč na trhu můžete koupit jed na krysy a myši u stejného stánku jako rajčata a zeleninu, prostě to leží vedle sebe. Když se procházíte po setmění, často zahlédnete utíkat obrovské krysy, mají tu na ulicích a v otevřené kanalizaci (řekách) spoustu jídla. Ale krysy před vámi utíkají stejně rychle jako psi a kočky.
Odpoledne jsme strávili vyřizováním e-mailu, doplňováním deníku o zápisy z posledních pár dnů, doplnili jsme nějaké zprávy o situaci do počítače, zanesli jsme vyvolat film, pokusili jsme se koupit budík a vyřídili další podobné drobnosti.
Goran se vrátil skoro ve stejný moment jako my, naštěstí pro něj, protože máme jenom jednu sadu klíčů. Vrátil se právě z návštěvy uprchlického stanového a karavanového tábora s více než 5000 obyvateli. Pokud jde o jídlo, léky, záchody a sprchy, situace je celkem dobrá, i s vyučováním začne UNICEF v nejbližších měsících. Dnes organizoval Italský olympijský výbor běh kolem jezera. Goran říkal, že to vypadalo celkem dobře, vidět muže běhat nebo chodit kolem jezera s cigaretou v puse, alespoň měli co dělat. Mluvil s místními pracovníky a ti říkali, že by potřebovali mýdlo a prací prášky a také organizátory činnosti.
Mark a George (Albánec z Tirany, který pomáhá z tlumočením a řízením auta) právě vešli, vrátili se z Berati, je tam ve stanovým táboře asi 2500 lidí, ale zítra jich tam možná budou už 3000, protože UNHCR sváží všechny lidi z Kurusi, takže tábor se každý den rozrůstá. Situace s potravinami je špatná, už skoro čtyři týdny dostávají lidé třikrát denně chléb s marmeládou, někdy také horkou vodu, které říkají polévka a večer chléb se sýrem. Jako záchody slouží jenom velká díra v zemi a děti hrají fotbal s plechovkami.
Momentálně v Tiraně lije jako z konve, jaké to asi musí být v uprchlických centrech ve stanech. Pozitivní je, že bude dostatek vody, negativní, že bude všude, kde není až tak potřeba. Vedle mne diskutují Adéla, Mark a Goran o tom, kdo vyzvedne matrace pro uprchlický tábor tady v Tiraně. problém nejsou samotné matrace, spíš jak vyřídit papírování, abychom je mohli vyzvednou ze skladu humanitární pomoci. Pořád totiž nemáme psací stroj ani tiskárnu. Je hloupé, že Goran, aby nechal dokumenty vytisknout, musí s disketou skoro přes celé město.

To je pro dnešek všechno, zítra jedeme do Barrelu a Rubiku, zdravím vás všechny

wam :-)